Koncem osmdesátých let 19. Století stál Adolf Josef kníže Schwarzenberg před otázkou, jak naložit s dosavadním starým pivovarem na velkostatku Toužetín, který bylo třeba buď velkým nákladem rekonstruovat nebo jeho provoz zastavit. Protože toužetínský pivovar ležel stranou od dopravních cest, rozhodl se Adolf Josef Schwarzenberg pro stavbu nového velkopivovaru na výhodně položeném místé, a to na vlastních pozemcích velkostatku Vršovice, v katastru obce Černice, ležících v blízkosti lounského nádraží.

Se svým úmyslem, postavit v Lounech nový pivovar, seznámil A. J. Schwarzenberg 12. Dubna 1890 ředitele postoloprtského velkostatku Josefa Maschata, kterého pověřil vedením celé stavby. Ten 10. a 12. Května 1890 zažádal jménem knížete u obecního úřadu v Černčicích a okresního hejtmamnství v Lounech o povolení stavby pivovaru na pozemcích č. kat. parcely 192/1 a 193/2 v obci Černčice. Vypracování projektu bylo svěřeno známé pivovarské firmě Fr. Ringhofera v Praze na Smíchově. Projektovaný pivovar měl mít parní pohon a varnu o obsahu 70 hl na jednu várku. Na podkladě komisionálního šetření, konaného 28. Května 1890, vydal obecní úřad v Černčicích 14. června povolení ke stavbě schwarzenbergského pivovaru v této obci. Nato 20. června se začalo kopat a již 1. července se stavěly základní zdi varny. Stavební dozor vykonávali schwarzenbergští stavitelé, vrchni inženýr Antonín Jaksch a inžených Kajetán Švehla, ze staveního úřadu v Cítolibech. Stavební práce provedla firma V. Nekvasila z Prahy-Karlína. Vedle Ringhoferovy firmy, která dodala vnitřní zařízení, se na stavbě zúčastnily tyto další firmy: František Křižík (elektrické osvětlení a dynama), Karel Kress z Prahy (vodovod na přivádění vody do varny z pramenů obce Černčice), Julius Thiele z Oseku (vyhloubení 2 artézských studní, zajišťujících vodu pro chlazení), Körting a lounská stavební firma František Záheský, které byla zadání stavba správní a obytné budovy. Stavba rychle pokračovala, proto mohl 20. Října 1892 ředitel Josef Maschat zažádat u okresního hejtmanství v Lounech o kolaudaci noveho pivovaru v Lounech. Kolaudace proběhla bez závad 31. Října 1892. Téhož dne byl okresním hejtmanstvím v Lounech vydán pro nový pivovar živnostenský list. Slavností otevření lounského pivovaru bylo stanoveno na 3. Listopad 1892. Pivovar situovaný východním směrem od města Loun, mezi silnicí vedoucí do Černic a železnicí Most-Praha, zaujímá plochu 8 ha. z jeho středu jeako nejvyšší budova vyniká varna, stavěná jako vila v holadndském slohu. Na stavbu pivovaru a investice bylo u Úvěrního ústavu vypůjčeno 2 321 554 korun. Pivovar byl proveden po všech stránkách na úrovni nejnovějších zkušeností, jak v oblassti pivovarnického průmyslu, tak techniky. Proto se po svém otevření setkal u veřejnosti jen se slovy chvály a uznání. Již v roce 1893 uveřejnil Karel Tiller, profesor na pivovarské škole v Praze a vydavatel dvou odborných pivovarských časopisů, podrobný popis a fotografie lounského pivovaru. Varna měla jedno dvojité zařízení na var 100 hl (rmutový kotel o obsahu 140 hl, pivní pánev o 170 hl a chmelový cíz na 22 hl). Rozměry varny (559 m2) byly takové, že případně zvětšní na dalších 100 hl nemělo činit žádně potíže. Celé zařízení této varny bylo v roce 1891 vystavováno na jubilejní výstavě v Praze, kde vzbuzovalo obdiv odborníků. K varné přiléhala z jedné strany chladírna, sklepy a spilka, z druhé strany pak strojovna s kotelnou. V kotelné byly instalovány tři velké parní kotle, každý o 60 m3 výhřevné plochy. Ve strojovně byla umístěna dvě elektrická dynama, každé na 130 V a dva praní stroje (jeden o 70 KS a druhy o 90 KS sloužil jako rezerva), které obstarávaly pohon všech stojů včetně umělého chlazení. Lounská pivovar byl prvním pivovarem v Rakousku, který byl hned zařízen na umělé chlazení. Toto bylo provedeno dle soustavy Lindeovy, pozůstávající ze dvou kompresorů čis. V s příslušnými vedlejšími přístroji, kondenzátory, odpařovači a čerpadly na slanou vodu. I zde bylo pamatováno na umístění dalších dvou kompresorů čís. V. při případném zvětšní pivovaru. Pivovarské budovy doplňovala administrativní a obytná budova čp. 64 s byty pro správe, pokladníka a svobodně zaměstnance pivovaru, dále obytná budova čp. 68 s bytem sládka a podsládka a vrátného a obytná budova čp. 67 s kuchyní (menáží). V roce 1909 byly mimo závod postaveny 3 dělnické domy čp. 124-126 a v roce 1913 byl přstavěn dům pro kočí čp. 175. Pivovar byl spojen železniční vlečkou s lounským nádražím. Lounský pivovar však neměl vlastní sladovnu, proto se potřebný slad vyráběl na různých místech: v Protivíně, Toužetíně, Cítolibech a Kloubukách. Při novém pivovaře byla sice projektována nová pneumatická sladovna Gallandovy soustavy a dvojitý anglický hvozd, avšak k její realizaci došlo až o mnoho let později. Již v roce 1896 bylo nutno instalovat do varny druhé dvojitě varné zařízení (systém Lippe), proto se od tebe doby mohlo denně v lounském pivovaře vařit 800 hl. Lounský pivovar platil dlouho po svém otevření za nejmodernější schwarzenbergský pivovar, proto vynaložené investice šly většinou na koupi nových hostinců a zřizování pivních skladů. V roce 1898 byla v lounském pivovaře zřízena chemicko-fyziologická laboratoř, která byla také v roce 1900 vybavena zařízením na pěstování čistých várečných kvasnic, nákladem 15 930 K. Aparát byl koupen od firmy W.E. Jensen a syn v Kodani, na doporuční schwarzenbergského chemika dr. Josefa Hracha, který se na zahraničních cesstách s tímto zařízením seznámil. V roce 1900 byly v Čechách v činnosti jen propagační stanice v Protivíne, Podmoklech a zřizovala se ve smíchovském akciovémpivovaře. Strojí investice se tykaly obnovy strojniho zařízení (hlavně chladicí potrubí a kondenzátory chladicích strojů a i kotle rychle podléhaly zkáze a jejich opravy vyžadovaly velkých nákladů). V roce 1902 byly zakoupeny dva Faibairnovy kotle á 160 m3 výhřevné plochy o tlaku 7 1/2 atm. Od firmy Bolzano et Tedesco ve Slaném za 26 500 K. V roce 1910 bylo k nim opatřeno automatické přikládání na rošty, těměř za 15 000 K. V letech 1912 a 1913 se přikročilo ke stavbě vodárenské věže a zavedení vodovodu do vodárenské věže. Během první světové války, při všeobecné rekvizivi kovů v letech 1915-1918, byly zrekvírovány měděné rezervoáry na vodu, měděné potrubí, bronzová svezovaví dna, mosazné kohouty a armatury a měděná dna pivních pávní, jejichž odmontováním se stalo jetě úplně dobré varné zařízení nepotřebným, čímž byla pivovaru způsobena škoda ve výši asi 200 000 K. V roce 1919 se uvažovalo o stavbě dvojité varné garnitury na vaření parou, o varu 150 až 200 hl, ale její realizace byla odložena, neboť jednak by vyžadovala velký finanční náklad, jednak bylo nebezpečí, že by byla zhotobena z nekvalitního materiálu. První světová válka přispěla nemalou měrou (rekvizicemi kovů, nedostatkem pracovních sil a údržby) k tomu, že se strojní zařízení lounského pivovaru octlo takřka v havarijním stavu. To potvrzují slova schwarzenbergského generálního ředitele Jindřích Jarošky, který v roce 1920 píše "… je trapné, že lounský pivovar se nechal takřka do neupotřebitelnosti sejít". Prozabezpečení další existence a slibného rozvoje tohoto pivovaru, bylo nutno provést nákladné investice, které se týkali za opravy refrigerátoru chladicícho stroje, za rekonstrukce varny a slipky a za stavby sladovny v Lounech. Na opravu refrigerátoru chladicího stroje (záviselo na něm celkové chlazení pivovaru a výroby ledu) bylo vynaloaženo cca 40 tisíc korun. Rekonstrukce varny se dělila na dvě řásti: na náhradu druhé varny, která nepřetržitě pracovala od roku 1896 a za 24 letý provoz byla tak značně opotřebovaná, ze mohla kdykoliv vypovědět službu. Stavba nové varny byla v roce 1922 zadána firmě Novák et Jahn v Praze, která dodala varnu železnou (měděná barna byla příle draha až kolem 6 mil. Kč.), což byla investice více než za 1 031 766 Kč. Nová varna na var o 250 hl byla dostatečně veliká, aby dosavadní druhá varní garnitura na 100 hl mohla sloužit jako rezerva. V těmže roce, 1922, byl postaven elektirkcý generátor o výkonu 100 kW, kterým byl provz varny zcela (7 elektrických motorů) a ostatního strojního zařízení částečně, přeměněn na elektrický pohon. Současně s novou varnou byla postavena chladicí káď, kterou lounský pivovar používal (na rozdíl od ostatních schwarzenbergských pivovarů) k chlazení horké mladiny místo chladicích štoků. Třetí meliorace se týkala stavby sladovny v Lounech a přestože se o ní uvažovalo již 15 let, byla opět, jako ne zcela nezbytná, odsunuta na pozdější dobu. Také několik let se protahovalo zřízení filtrační stanice u Ohře, k čemuž se přistoupilo až v roce 1925. Zavedením filtrace říční vody, získal lounská pivoar kateriologicky nezávadnou vodu, výhodnější provoz kotlny a využitím chladnější studniční vody, k předchlazení mladinky, také úspory na provozních nákladech umělého chlazení. Stavba filtrační stanice u Ohře byla doporučována také z toho důvodu, že lounský pivovar používal k vaření piva vodu ze studní, tedy vodu tvrdou, přičemž se při vaření piva dávala přednost vodě měkké. Dále také proto, že spotřeba vody v důsledku zvyšujícího se výstavu piva stále stoupala a po plánovaném postavení sladovny v pivovaře Louny by dosavadní zdroje vody nestačily. Finanční náklad na filtrační stanici byl okolo 375 00 Kč. V roce 1928 se v lounsém pivovaře uvažovalo o sterilizaci vody plynovým chlórem, která se však v té době nezavedla. V uvedené době užíval pivovar trojí vody filtrovanou říční vodu k vaření piva, k chlazení mladiny v usazovací kádi, pro napájení kotlů a do hydrantů, studniční vody ke kondenzaci amoniaku a u kondenzací parních kotlů, vodu ze studní mimo pivovar (7 nad pivovarem a 2 při řece) užíváná ve sklepě, umývárně, spilce, na sprchové chladiče a v obytných budovách. V roce 1925 bylo zakoupeno strojí zařízení sušárny mláta od firmy Novák et Jahn v Praze za 191 573 Kč. Pro zvýšení konkurenceschopnosti lounského pivovaru, bylo třeba provést rekonstrukci jeho pohonně síly (elektirckého a parního pohonu). Proto v roce 1927 povolil majitel Jan Nep. Schwarzenberg na přestavbu konelny, strojovny a elektrického zařízení, přibližně 2 700 000 Kč. Bylo rozhodnuto postavit úplněn+ nové parní a elektrické zařízení, ponechat dosavadní větší parní stroj a vyměnit dosavadní dynamo za třífázové. Přitom však muselo být rozhodnuto též o stavbě sladovny, aby se zvolily přiměřené rozměry parního stroje, kotlů a generátoru. V kotelně byly dva staré kotle nahrazeny novým kotlem o výhřevnoé ploše 200 m3 a o tlaku 16 atm. Rovněž 33 let starý parní stroj o 60 KS byl nahrazen novým zařízením o 500 KS, na který byl připojen dovjitý kompresor o hodinovém výkonu 240 00 kal. Na hřídeli parního stroje byl připojen nový generátor střídavného proudou o 300 Kw. V době malé spotřeby elektrického proudu byl elektrický proud přiváděn zvencčí. Rekonstrukce pohonu byla provedena tak, aby dle potřeby se mohlo používat páry nebo elektřiny. Rekonstrukce kotelny stála 837 946 Kč. Na rekonstrukci strojovny bylo vynaloženo 1 060 123 Kč. Obnova elektrického osvětlení a přenost elektircké síly stála 301 085 Kč. V roce 1927 byl zakoupen filtr "Mamut" s lisem na filtrační hmotu za 50 497 Kč aza Enzigerův samoplnič sudů bylo zaplaceno 38 254 Kč. Jak již bylo uvedeno, pivovar b Lounech neměl vlastní sladovnu, přestože se několikrát uvažovalo o řešní těto otázky. Např. v roce 1894 měl být adaptován zrušený cukrovar v Chlumčanech na sladovnu lounského pivovaru, dospělo se však k závěru, že postavení vlastní sladovny v Lounech Glandova systému, by bylo pro tamější pivovar mnohem výhodnější. Sladovalo se však nadále ve sladovně v Toužetíně, v Cítolibech, případně se slad nakupoval ve schwarzenbergské vývozní sladovně v Protivíně. Humnová sladovna v Toužetíně, měla žaluziovou sušárnu (patent Ječmen) a humnová sladovna v Cílolibech měla tzv. anglickou dvojitou sušárnu s roštovým topením (patent Schleib). V roce 1906 bylo v cítolibské sladovně zavedeno, při sušení sladu, úsporné topení dle patentu Machovského, které se používalo ve většině schwarzenbergských sladoven. Po koupi pivovaru v Panenském Týnci, v roce 1909, se sladovalo pro potřeby lounského pivovaru, také ve sladovně zrušeného pivovaru. Zařízení zdejší sladovny bylo zastaralé, nemoderní a udržování budov bylo nákladné. Dovážení ječmene tam a sladu zpět, bylo pro lounský pivovar velmi drahé. Reoční spotřeba sladu loounského pivovaru obnášela, před první světovou válkou, kolem 160 vagónů sladu. Provoz sladovny v Panenském Týnci, jejíž výroba obnášela 30-35 vagónů sladu za kampaň, musel být ve druhém válečném roce zastaven, podobně jako ve sladovně v Toužetíně (od říja 1914), protože cítlibská sladovna stačila zesladovat přidělený ječmen. Pořátkem 20. let, kdy stavba vlastní nové sladovny byla opět odsunuta na pozdější dobu, musila být sladovna v Vítolibech v roce 1923 elektrifikována, neboť spotřeba uhlí na 1 q sladu činila až 77 kg, což bylo největší spotřeba ze všech schwarzenbergských sladoven. Stavba pneumatické bubnové sladovny v Lounech, byla provedena v roce 1928. Stavební a strojí náklad, na tuto sladovnu, činil 6,6 miliónu Kč. Sladovna v Lounech byla v té době jedna z nejmodernějších a jediná toho druhu v ČSR, kde se slad vyráběl pneumatických zařízením. Klíčení, pochod, který normálně probíhá na humnech, se zde prováděl v osmi železných bubnech dle Topfova systému, z nichž každý měl kapacitu 125-130 q ječmene. Klíčení trvalo 8 dní, což po předchozím máčení v moderních máčecích stocích (byly 4 o obsahu 1000 hl), zařízených na větrání stlačeným vzduchem, postačilo k tomu, aby vyrobený slad měl všechny potřevně vlastnosti k výrobě piva plzeňského typu. Téměř všechna doprava ječmene a sladu se děla pneumaticky, neboť jednotlivé čisticí a třídicí stanice byly velmi účelně za sebou seřazeny. Saldovna měla betonové půdy a betonová sila na 18 000 q ječmene nebo sladu. Denní zpracování ječmene ve sladovně činilo 125-130 q. Slad se sušil na třílískovém modrním hovzdu, o ploše spodních lísek 81 m2, který stejně jako ostatní strojní zařízení dodala firma Topf z Erfurtu. Od roku 1929 byla v provozu automatická myčka sudů a moderní požahovací stroj (za 131 528 Kč). V roce 1931 měl schwarzenbergský pivovar v Lounech toto strojní a technické vybavení. Pohon obstarávaly tyto hnací stroje: 1 parní stroj o 450 KS a 67 elektrickýchz motorů o 495 KS. Varna byla na parní topení a měla jednu vystírací káď o 286 hl, jeden rmutový konterl o 150 hl, 1 zcezovací káď o 330 hl, 1 mladinkový kotel o 320 hl a 1 uzavřenou chladicí káď o 286 hl, 1 mladinový kotel o 320 hl a 1 uzavřenou chladicí káď k chlazení a nasycení mladinky kyslíkem o 334 hl. Vaření mladinky se prvádělo dvojitým varným zařízením. Nejvyšší možný var byl 250 hl. Obsah 167 dřevěných kvasných kádí byl 4175 hl a 458 ležáckých sudů mělo obsah 22 406 hl. K chlazení pivovar používal 2 protiproudové otevřené (sprchové chladiče). Umělé chlazení se provádělo obyčejnou i solnou vodou s výrobou umělého ledu. Hodinová výkonnost všech 4 zimotvorných strojů dosahovala 380 00 velkých kalorií. Sušička mláta měla hodinový výkon 1,10 q čerstvého mláta. Když pak v 30. Letech 20, toletí konzum lahvového piva prudce vzrůstal, bylo přikročeno v letech 1931-33 k zařízení nové lahvárny. Stáčirna a umývárna byla vybavena nejmodernějšími mycími a stáčecími stroji o výkonu až 300 lhaví za hodinu. Umývání lahví bylo bezkartáčové, stáření i zátkování automatické, jako zásobníky piva pros stáčení do lahví byly postaveny menší smaltované tanky o obsahu 15 a 30 hl. Úprava tohoto zařízení (6 tanků á 30 hl pro světlé pivo a 4 tanky á 15 hl pro čené pivo) si vyžádala nákladu cca 0,4 miliónu Kč. Jinak byla investiční činnost v důseldku hospodářské krize omezována na nejnutnější. V letech 1934-35 byly b Lounech provedeny dvě význačnější investice, které jednak doplnily moderní vzhled závodu, jednak složily k zhospodářsnění provozu a jeho bezpečnosti. Byl to transportér na dopravu uhlí do kotelny (náklad cca 200 tisíc korun) a nová studna a vodovod (za cca 150 000 korun). Novým transporétem bylo uhlí dopravováno od vagónů přím o do kotelny (resp. Do betonových zásobníků v kotelně). Uhlí ze zásobníků pro automatické přikládání si odebíral sám zvláštní pojízdný vozík. Výkon tohoto zařízení byl asi 100 q za hodinu a postavila jej známá firma Wiesner v Chrudimi. Postavení nové studny a vodovodu bylo závodu opatřeno dostatečné množství studniční vody, která se použila pro amoniakové kondenzátory, cožž se mělo projevit zmenšenými náklady na chlazení. Celkové bylo na investice v lounském pivovaře vynaloženo v průběhu 20. A 30. Let 20. Století okolo 11,5 mil. Kč. Vedle toho byly vynakládány značné částky také na běžné investice, které rovněž představovaly statisícové obnosy ( ve 30. Letech byl vydlážděn pivovatský dvůr a byla provedena výmena chladicích sítí). Kromě toho byl pivovar vybaven několika (6-8) nákladními a 2 osobními automibily, několika železničními vagóny na dopravu piva a několika tažnými koňmi, což rovněž představovalo milionové investice. V roce 1938 byl schwarzenbergský pivovar v Lounech stále na výši a po technické stránce náležel k předním pivovarům v ČSR.