Bezpečnou variantu akumulačního parního stroje si dal patentovat vedoucí inženýr německé továrny na akumulační lokomotivy v Cáchách, M. Honigmann. Jako zdroje akumulovaného tepla využil horkého roztoku louhu sodného. Louhem naplnil zvláštní trubkový kotel, vlastně tepelný výměník, v němž se ohřívala voda. Princip byl v tom, že louh bylo možno ohřát na mnohem vyšší teplotu, než je bod varu vody. Tím se nadlouho zaručila vysoká teplota vody, vařící se pod tlakem. Vzniklá pára poháněla parní stroj. Výfuková pára se vedla zpět do louhu, protože louh se při pohlcování vody silně zahřívá. Vzniklé teplo mělo opět za následek vývin páry. Bylo to téměř dokonalé perpetuum mobile. Lokomotiva pracovala tak dlouho, dokud se louh nezředil natolik, že už nemohl žádné teplo vodě předat. Pak bylo nutno louhovou náplň obnovit. Stroj pracoval prakticky bez hluku a bez výfuku páry. Lidi tehdy uklidňovalo i to, že kotel nemohl explodovat i když došla všechna voda.

Natronová lokomotiva pracovala v Cáchách roku 1885 a pokusně i na pouliční dráze v Lipsku. Honigmann prodal licence americké Baldwinově lokomotivce, která tyto stroje vyráběla pod názvem Soda Motor. K jedinému většímu použití však došlo jen na pouliční předměstské dráze v Minneapolisu, a to roku 1886. Měděný kotel se musel každý půlrok vyměňovat, protože louh ho silně narušoval. Nutnost pravidelné výměny drahého kotle všechny odradila.

Podobného principu využíval takzvaný čpavkový motor. U něho se využívalo jednak stlačitelnosti plynného čpavku, jednak jeho schopnosti rozpouštět se ve vodě. Stroj měl zásobníky se stlačeným čpavkem, odkud plyn proudil do malého pístového stroje. po vykonání práce se čpavek pohlcoval v dalších zásobnících s vodou. Zahřátím vzniklého roztoku se uvolnil znovu plynný čpavek k pohonu, což se opakovalo, dokud se tlaky nevyrovnaly. Prototyp uvedla do pokusného provozu společnost pro bezohňové stroje v New Orleansu roku 1886. Pokus ztroskotal pro silný čpavkový zápach, který doháněl cestující až k slzám.