Přerov je starobylé město. Leží téměř uprostřed Moravy v úrodné nížině při dolním toku řeky Bečvy. Již ve starší době kamenné před dvaceti tisíci lety se v tomto prostoru usadili lovci mamutů, o čemž svědčí evropsky významný objev jejich tábořiště s bohatými archeologickými nálezy v Předmostí, které je místní část Přerova.
Příznivá poloha a podmínky vedly k trvalému osídlení Přerovska od mladší doby kamenné. Od 7. století našeho letopočtu je zde prokázáno slovanské osídlení a v 9. století se v této lokalitě nacházelo jedno ze sídlišť Velkomoravské říše, která byla prvním státním útvarem slovanského obyvatelstva na nynějším československém území.
Vznik samostatného Přerova souvisí se vznikem strážní tvrze na skalnatém kopci nad brodem přes Bečvu, kudy procházela stará obchodní cesta spojující Pobaltí s Podunajím. Tvrz byla postupně přestavěna na knížecí hrad, který byl ve 13. století již kamenný a byl také střediskem jednoho ze šesti tehdejších moravských hradních krajů. Územně zasahoval až na Valašsko. V podhradí pak postupně vyrůstala přerovská trhová ves, v níž odhadem žilo kolem tří set obyvatel. První ověřená písemná zmínka o Přerovu je v listině olomouckého biskupství z roku 1131. Dokládá, že již tehdy existovala v Přerově fara a tak zvaný krstný kostel, mající právo poskytovat svátosti a církevně pohřbívat.
K pojmenování Přerov lze poznamenat, že podle převažujících vědeckých názorů souvisí se staroslovanským výrazem pro mokřinu, bažinu, o které zde při neregulované a často se z břehů vylévající Bečvě rozhodně nebyla nouze. V roce 1253 se vojsko uherského krále pokoušelo dobýt přerovský hrad. Ten se ubránil, ale jeho podhradí bylo zničeno. Hrdinství a oddanost Přerovanů odměnil český král Přemysl Otakar II. vydáním listiny, datované v Olomouci 28. ledna 1256, kterou povýšil trhovou ves Přerov na královské město s týmiž právy, jaká měla Olomouc. Do městského znaku dostal Přerov dvě věže. I přes přízeň moravských markrabat se nové město v sousedství mocné Olomouce příliš nerozvíjelo. To přispělo k tomu, že se stalo, obdobně jako většina královských měst na Moravě, od roku 1412 městem zástavním, které zeměpán dával do zástavy svým různým feudálním věřitelům. Jejich zájmem pochopitelně bylo, aby zástavu nemuseli vrátit a dostali ji do dědičného držení. To byl i osud Přerova, který se tak stal až do poloviny 19. století městem poddanským. Mezi jeho majiteli najdeme známé rody Cibmurků, Pernštejnů, Žerotínů, Windischgrätzů, Petrášů, Magnisů.
Zvlášť výrazně se do dějin Přerova zapsali Pernštejnové, kteří byli jeho majiteli od druhé poloviny 15. století více než sto let. Byl to mocný a velmi bohatý rod, kterému patřily desítky hradů a měst a stovky vesnic. Vymřel v 17. století. Panování tohoto rodu přispělo k hospodářskému, stavebnímu i kulturnímu rozvoji města, které mělo na přelomu 15. a 16. století kolem tisíce obyvatel. Památkou na pernštejnské období je i černá zubří hlava se zlatou houžví v nozdrách, rodový erb pánů z Pernštejna, v přerovském městském znaku. Podle erbovní pověsti za časů Velké Moravy prapředek rodu uhlíř Věňava přemohl v lese statného zubra tak, že prostrčil jeho nozdrami houžev stočenou ze svých lýkových sandálů a pak zvíře, které je ve stavu rozzuření velmi nebezpečné, dovedl na knížecí dvůr, kde mu jedinou ranou uťal hlavu. Kníže statečného uhlíře povýšil do šlechtického stavu, přičemž mu dal do erbu zubří hlavu s houžví v nozdrách. Uhlířův syn se podle této pověsti, na které si Pernštejnové velmi zakládali, jmenoval Prsten a jeho potomci Pernštejnové...
Připomeňme si, že zubr evropský je největším divokým turem v Evropě. Je vysoký téměř dva metry, tělo má asi tři a půl metru dlouhé, v lopatkách měří až 180 centimetrů a váží kolem sedmi set kilogramů. Má hnědočernou srst. Kdysi žili zubři v řadě evropských zemí oblastí, včetně našeho území, v hlubokých hvozdech. Už dlouho jsou velmi vzácní. Například v carském Rusku měl právo lovu zubra pouze car a jeho hosté. Nejdéle se zubři udrželi v západním Bělorusku a ve východním Polsku, kde dosud přežívají v rezervaci v Bialověžském pralese. Dnes je to živočišný druh vážně ohrožený vyhynutím. V Severní Americe se v rezervacích udržel příbuzný druh, zubr severoamerický, zvaný jinam bizon. Je mnohonásobně početnější než zubr evropský.
Erbovní pověsti Pernštejnů jsme věnovali pozornost především proto, že zubří hlava je již sto dvacet let podstatnou součástí tradiční úředně schválené firemní značky akciového pivovaru v Přerově a rovněž lahodné přerovské pivo nese obchodní název ZUBR.
Nyní několik slov k novodobějším dějinám Přerova. Na počátku 17. století mělo město kolem půldruhého tisíce obyvatel, většinou řemeslníků a malých obchodníků. Pohromu pro město a široké okolí znamenala třicetiletá válka v letech 1618 až 1648. Město bylo poničeno, vyrabováno, ztratilo nejméně třetinu obyvatel. Ještě v polovině 17. století bylo na Přerovsku mnoho pustých domů a hospodářství. Ve vypleněném městě s pobořenými hradbami zůstalo jen asi 900 lidí.
V dalších desetiletích přišly morové epidemie a několik ničivých požárů, na které měl Přerov zvláště smůlu. Jejich příčinou byla především neopatrnost při topení a svícení a přílišná kumulace domků krytých došky. Mnozí měšťané měli své klenoty a vzácnější věci trvale ve sklepích jako za obléhání. Není bez zajímavosti, že patronem zdejšího farního kostela byl již v počátcích města zvolen svatý Vavřinec, umučený v Římě ve 3.století, který byl pokládán za zachránce před požáry. Svátek tohoto světce, připadající na 10. srpen, je v časovém souladu s přerovskými výročními trhy již od poloviny 14. století.
Jen velice zvolna se Přerov zotavoval. Podle sčítání lidu měl v roce 1755 celkem 2408 obyvatel. V roce 1820 jich bylo 3400. Veliký impuls pro rozvoj města znamenalo zavedení železnice v roce 1841. Přes Přerov vedla důležitá trať z Vídně do Krakova. Další stavby železnic vytvořily z Přerova významný dopravní uzel (koncem 19. století bylo přerovské nádraží největší v českých zemích). To vedlo k rozmachu potravinářského a kovozpracujícího průmyslu a k značnému vzrůstu počtu obyvatelstva. Přerov měl v roce 1880 již 11190 obyvatel, v roce 1910 20300 obyvatel, v roce 1930 22367 obyvatel, v roce 1961 30216 obyvatel a v současnosti je to přes 50000 obyvatel.
A nyní se zastavme u tradic přerovského pivovarnictví, které mají staleté trvání. Pro výrobu piva tu byly dobré podmínky. O úrodné Hané, na níž leží také Přerov, se právem říkalo, že je to Bohem požehnaný kraj. Rodilo se zde dobré obilí a dobrý chmel. Byla zde i kvalitní voda studniční a říční, vždyť Bečva patřila až do poloviny našeho století k nejčistším moravským řekám. V okolí města bylo dostatek tvrdého dřeva ke zhotovování sudů, soudků a kádí, k výrobě sladů kouřovým hvozděním i k vaření piva. Když se stal Přerov ve 13. století královským městem, dostalo se mu na základě práva mílového také práva vařit a šenkovat pivo. Tyto výsady přerovským měšťanům opakovaně potvrdili pánové z Pernštejna. Neplatily však pro všechny Přerovany, jen pro ty zámožnější, kteří vlastnili tak zvané várečné domy (těch bylo přes padesát). Někteří z chudších obyvatel si pro svou vlastní potřebu vařili doma v hrncích jakýsi nápoj, který dobové prameny pohrdavě označují za "pečené pivo". Důraz byl kladen na kvalitu sladu, který byl ve středověku vyráběn především ze žita. V listině cechu sladovníků se říká: "... Dobrá piva dělána býti nemohou, leč prve sladové dobří budou...". Sladovny však tehdy byly velmi primitivní: humno a místnost s komínem, vlastnictví či spoluvlastnictví takové minisladovny bylo podmínkou k přijetí do cechu sladovnického, jehož cechmistři pravidelně slady ve všech sladovnách kontrolovali. Ze špatných sladů se nesmělo ve městě vařit pivo, mohly však být prodány vesničanům.
První písemné údaje o přerovském pivovaru pocházejí z konce 15. století. Měl velký měděný kotel, pod nímž se topilo dřívím a několik rozměrných kádí stažených železnými obručemi. Potřebná voda byla dodávána pomocí vodního kola z Bečvy. Pivovar sloužil vrchnosti i měšťanům až do roku 1692, kdy se stal majetkem města. Jeho produkce byla začátkem 17. století něco přes tisíc hektolitrů piva, v polovině 18. století téměř dva tisíce hektolitrů a v polovině 19. století půldruhého tisíce hektolitrů piva ročně. Tehdy zde pracoval sládek a sedm dělníků, kteří vařili až pět várek za měsíc. Přerovské právovárečné měšťanstvo do svého pivovaru neprozíravě minimálně investovalo, takže ztrácel schopnost konkurovat technicky a technologicky pokročilejším podnikům. Navíc tito právováreční měšťané (bylo jich tehdy 69) konzervativně lpěli na svých ze středověku pocházejících privilegiích a odmítali přijmout mezi sebe další zájemce. Na rodící se akciovou společnost pro výstavbu akciového pivovaru v Přerově pohlíželi s despektem a odmítli jí svůj pivovar odprodat. Rostoucí těžkosti je však donutily napřed jej dát do pronájmu a v roce 1888 prodat zkušenému sládkovi a podnikateli Josefu Šilhavému. On a jeho dědicové vzdorovali konkurenci přerovského akciového pivovaru až do roku 1939, kdy byla jejich firma likvidována. Není bez zajímavosti, kromě tohoto bývalého přerovského měšťanského pivovaru působilo v druhé polovině 19. století v bezprostřední blízkosti Přerova ještě sedm dalších vesměs malých pivovarů. Na území nynějšího přerovského okresu bylo tehdy celkem 31 pivovarů, spíše pivovárků. Ani jeden z nich nepřežil nelítostnou konkurenci ze strany v roce 1872 založeného "Prvního moravského akciového pivovaru se sladovnou v Přerově", jehož předností byla stála modernizace a v důsledku ní stále rostoucí produkce kvalitního a široce žádaného akciového piva. Nebylo náhodné , že tento podnik během čtvrtstoletí vyrostl z velmi skromných začátků ve třetí největší pivovar na Moravě. Je skutečností, že dokázal úspěšně navázat na všechno pozitivní ze staletých tradic přerovského pivovarnictví.