Roku 1878 patentoval německý inženýr Otto čtyřdobý plynový motor. Pro dostupnost a láci svítiplynu se Ottovy jednoválcové motory staly oblíbenými motory hnacími, zejména v menších řemeslnických dílnách. Teprve v roce 1892 se podařilo inženýru Lühringovi upravit tento těžkopádný stroj pro pohon kolejového vozidla.

Toto řešení pohonu se tehdy jevilo jako ideální, svítiplyn byl rozšířen jako dnes elektřina a jeho spalováním vzniká jen vodní pára, tudíž žádný obtížný odpad.

Plynový motor byl ovšem velmi primitivní hnací jednotkou. Byl to jednoválcový stroj, který se udržoval v rovnoměrném chodu velkým setrvačníkem. Pracoval velmi hlučně a za značných otřesů. Lühring jej umístil pod vozem a setrvačník pro velké rozměry v bočnici vozu pod okny. Vodní chlazení válce umístil na střeše. Fungovalo jako termosifon. Ohřátá voda stoupala od válce trubkami na střechu, kde se v chladících žebrech ochladila a studená klesala druhým potrubím k válci. V horkých letních dnech nemělo ovšem takové chlazení valnou účinnost. Motor spotřeboval na 1 km jízdy asi 2 metry krychlové svítiplynu.

První pouliční dráhu tohoto systému postavila Německá kontinentální plynová společnost v Dessau a pak v Drážďanech. Provoz byl však tak hlučný, že tramvaje spíše stály než jezdily.

S příchodem elektřiny byly naděje plynárníků definitivně pohřbeny.