Všichni zazlívali panu inženýrovi Janečkovi, že koupil nevhodnou licenci, ale on nekoupil jenom licenci, on koupil výbavu dílen, stroje a i náhradní díly. Tím si uvolnil ruce na to, že se mohl věnovat svému vozidlu, čistě jawskému vozidlu. To byla JAWA Minor 1.

Limuzíny kupovaly různé podniky, protože byl levný provoz, byl levný nákup. To asi prosadil výrobce, že se tímto uvedl na trh. JAWU Minor poháněl 2-dobý 2-válec o výkonu 14,4 kWatt. Vůz s pohonem předních kol dodávala továrna s celou řadou karosérií.

Všechny měly smíšenou konstrukci. Základ tvořila kostra z tvrdého dřeva potažena ocelovým plechem. Nejrozšířenějším provedením byl 4-sedadlový uzavřený Tudor. Nejelegantnějším 2-sedadlový roadster. Vůz dosahoval nejvyšší rychlosti 90 km/hod. při spotřebě 7 l směsi benzínu s olejem.

Pan Janeček měl určitou politiku ve výrobě motocyklů i automobilů. Chtěl pokrýt nejnižší třídy zákazníků. Chtěl je podchytit. Nechtěl vyrábět luxusní vozy. Na to tady byly jiné podniky. Chtěl dělat ty nejjednodušší věci, které by si lidé mohli doma opravit sami.

Minor se v r. 1939 účastnil i slavné revue Monte Carlo. Motocyklový jezdec Antonín Vitnar vyhrál soutěž pohodlí. Téhož roku zvítězil 2-sedadlový roadster na mezinárodní výstavě v Bělehradě v soutěži elegance.

Mezi nimi i vojenský prototyp s pohonem všech 4 kol. Jímž JAWA reagovala na bezprostřední ohrožení republiky. JAWA byla nasazena do ranku opraven vojenských německých vozidel. Dělaly se pokusy s různými typy vozidel. Byl tam ležatý motor, boxer... Jako poslední vyšel Minor 2, která byla po válce základem Sirény, která se vyráběla v Polsku do 70. let.

Poválečná výroba se přesunula do leteckých závodů. S vozem AERO Minor projel cestovatel a novinář F. A. Elstner napříč Saharou a denním průměrem 426 km vytvořil rychlostní rekord, který odolával několik desetiletí.

Minor tehdy ujel 2 392 km, v průměru 99,6 km/hod. Výsledek v Le Mans byl triumfem našeho automobilového průmyslu.