Princip výbušného Ottova motoru se zalíbil americkému inženýrovi Connelymu, který však použil naftových, případně petrolejových par. Nešlo však o žádný Dieselův motor v dnešním slova smyslu. Naftou se nasákla zvláštní hlinka s pohlcovacími čili absopčními vlastnostmi, umístěná v nádobě ohřívané chladící vodou od motoru. Teplem se odpařovaly z nafty uhlovodíky, které ve válci výbušného motoru zapalovala elektrická jiskra z malého dynama. Stejně se dal použít i petrolej.

Výkon tohoto motoru byl na svou dobu celkem slušný. Poprvé ho použili pokusně na brooklynské nadzemní dráze a ve městě Elizabeth v letech 1890 a 1891. O stavbě petrolejové dráhy (jak se tehdy říkalo) uvažovalo roku 1890 také Brno.

V pravidelném provozu se opět ukázaly slabiny výbušného motoru, s nímž ještě nebyly dostatečné zkušenosti. Obtížné startování, nepravidelný a hlučný chod stroje, a konečně značné množství výfukových plynů, které se v podobě černých mastných oblaků valily za vozidlem, byly příčinou jepičího života obou pokusů. Za zmínku stojí, že roku 1888 došlo k podobným pokusům v Německu s motory Daimlerovými. Realizovány byly však jen dvě úzkorozchodné výstavní, vlastně předváděcí dráhy a tehdejší odborný tisk konstatoval, že se tyto motory k pohonu kolejových vozidel nehodí. Pánové Daimler a Benz se pak mnohem úspěšněji orientovali na vozidla nekolejové. Oba se proto mnohem výrazněji zapsali do dějin automobilu